Soirée des jeux de table

Protože venku je hnusně a na pokoji nuda, vymyslel Kamil, že si zpříjemnímě pobyt zorganizováním herního večírku. Tak sme pozvali všechny možný i nemožný lidi a protože Alex (spolubydla) odjel na vejkend to Liliovýho města a měl zůstal na hrbu celej prádnej dvoupokoj, rozhodli sme despoticky, že se všechno odehraje na mým pozemku. Kamil všem rozhlásil, že se začne v sedm, ale nikdo to nebral vážně, takže první gambleři přifrčeli až v půl devátej. Nakonec se náš sešlo asi deset, třicítka piv, jedno porto a pan Becher. Při sedmý hře bangu a osmým pivu jsme zjistili, že už je po třetí hodině a že už sme jenom čtyři. Tři češi a Maria, která zachraňovala španělskou čest. Paradoxně zbyli jenom lidi, co něco pili. Že by měli alkohol vliv na výkonnost? Hmm... v úterý prej něco píšem, měl bych se na to mrknout, jdu si dát pivko.

Zelená se tráva

Slovo dalo slovo a dohodl jsem se s kamarádama, který studujou v Delftu, že je přijedu navštívit, vyměníme sýry a jiné typické produkty, trošku zapaříme a tak. Jako vždy, nemohla se cesta obejít bez nečekaných událostí, kterými mi pánbůh zpříjemňuje jinak nudné hodiny strávené ve vlaku. Nezačnu od konce.
Vyrazil jsem výjimečně v předstihu, abych se v klidu usadil do vlaku, protože TGV na nikoho nečeká... nejdřív mi ujelo RER, protože jsem si kupoval lístek - nevadí, času mám dost. Pak jsem musel čekat na další, protože to následující nejelo až do stanice, kam jsem chtěl - nevadí času mám pořád dost. Asi si už nestihnu vyzvednout kartu pro slevu ve vlacích, ale neva. Dorazím na nádraží ke kouzelné žluté krabičce, ze které lezou lístečky. Je potřeba ale být velmi zdvořilý, představit se bankovní kartičkou a pak zadat čtyři číslíčka. Zdá se ale, že francouzská žlutá krabička si nerozumí s mojí modroučkou českou kartičkou. Zůstávám hodný a představuji se ještě jednou, ač ve spěchu, jsem velmi milý a ohleduplný. Žlutá francouzská krabice ale neústupně trvá na tom, že česky nerozumí. Grrr... Nezbývá, než vyzvednout lístky u pokladny. Mám pořád ještě pět minut a třicet sekund, jsem klidný.
U pokladny je fronta. Respektive ňákej zamindrákovanej francouz si napravuje sebevědomí a žoviálně konverzuje s paní pokladní, která se směje a směje... zbývají tři minuty a mě se začíná otvírat kudla v kapse. Zinscenuji tedy záchvat kašle. Francouz kupodivu pochopí, co jsem tím mínil (kudla v kapse už se otevřela), ukončí dialog a uteče pryč.
Vysvětluju paní pokladní, že ta hnusná žlutá kraksna nechce vydat moje lístky na moji kartu. Paní kupodivu rychle pochopí situaci a vydá mi přes terminál lístky a au-revoir. Zbývá padesát sekund.
Seběhnu na nástupiště. Přede mnou dvě soupravy. Jedna z nich jede do Bruselu kam potřebuju. Jsem duší pravičák, takže to bude ta vpravo. Ještě to čeknu u provodčího, který nervózně postává ve dveřích, nejradši by už vypravil. Tak prej ne monsieur, ten druhej vlak jede do Bruselu. Zbývá mi pět vteřin. Naštěstí prej jedou oba vlaky společně až do Lille, takže můžu přesoupit pak. Uf.
Po příjezdu ne Bruselské nádraží zjišťuju, že vlak do Rottru zrušili a tak tu strávím krásnou hodinu navíc. Nevadí, ale radši píšu Pavlovi, že přijedu o hoďku pozdějc, má mě vyzvednout na nádraží v Delftu.
Kromě konverzace s jedním bláznivým holanďanem, kterej mě ujišťuje, že má Rolls-Royce a že si právě koupil barák v Brazílii na pláži, se nic zvláštního cestou nestane a tak dorazím po přestupu v Rottru do Delftu. Na nástupišti na mě čeká zmrzlá mumie, která tvrdí, že je Pavel a že tu klepe kosu už hodinu. No... holt sem si blbě opsal číslo do mobilu, soráč Pavle. Snad sem mu to alespoň částečně vynahradil dárkovým balíčkem a la Paris, kterej sem mu přivezl.

No trošku jsem se rozkecal, tak zbytek budu stručnější...protože jsem přijel do Holandska mluvit anglicky, hned večer zamířily naše kroky na jednu českou párty. Byla to obyčejná česká párty: osm piv, devět chlebíčků, jedna Slovenka a spát se šlo v šest. V jednu hodinu, jen co jsem dosnídal, vyrazil jsem pln elánu do nikdy nekončícího holandského větru, půjčivše si Pavlova favorita obkroužil jsem párkráte centrum, mrknul do bibliotéky (to bys čubrňel brácha!!) a taky na místní Stavárnu (to byste čubrněli všichni vy stavaři). Večer jsme opět vyrazili, jak jinak - na párty. Tentokráte s mezinárodní účastí. A protože jsem přijel do Holandska mluvit anglicky, hned jsem se pustil do řeči s holčinou ze Švýcar, takže jsme parlili francouzsky (to je jako mluvilil, uvádím pro dvojsmyslníky). Bohužel mě po patnáct minutách dala vale, tak jsem byl sám. Hned ale přitančila další dívčina, prej ze Španělska, konečně jsem zapojil english nerve celles. Ale po patnácti minutách odkráčela, že prej se jí vaří voda (pch!!!). A takhle to šlo to celej večer. Vždycky na deset minut někdo přišel, zeptal se mě co, kdo, jakej jsem, a pak se jim všem vařila voda, nebo zapomněli spláchnout záchod. Nicméně na konci večera (rána) už jsem měl naučenou solidní autobiografickou básničku. Takže jsem vypil osm piv, potkal asi dvacítku foreign students a šel ve čtyři spát.Na sobotu jsme naplánovali výletík do nevzdáleného Leidenu. Cestou jsme naplnili žaludky na sobotních trzích, úhořema, chobotničkama, garnátkama, všechno to bylo žůžově žužlavý a holandsky dobrý.

V Leidenu jsme strávili hodinu chozením po památkách, dvě hodiny hledáním kavárny a čtyři hodiny v hospodě, nechajíce se obsluhovat tou nejnádhernější holanďankou jakou jsem kdy viděl (číslo sem nevymámil). Cesta zpátky proběhla nechutně v pohodě a to samý by se dalo říct o neděli. Možná ještě podotknu, že celou neděli sněžilo (!) a tak jsme místo Simpsnů pozorovali nic netušící holanďany, kteří se vidívše bílou hmotu poprvé v životě komicky klouzali i se svejma vejtřaskama po stezkách. Taky mi kvůli tomu málem ujel vlak do Žabýnek (Paříž), protože kvůli dvou a půl centimetrům prakticky zkolabovala vnitrostátní doprava. Ale málem byl Honza králem.



Ale něco jsem se přece ještě jenom naučil. Zjistil jsem totiž, že ne všichni Poláci jsou blbci a že do Holandska se dá udělat výlet bez toho, aniž byste vlezli do Coffee shopu.

jo a link na vícero foteček s komentářema