Les oeuvres dans ma chambre

Tož se mi stala takovej věc. Jsem vám takhle jednou odpoledne na koleji a najednou někdo buší na dveře. Kdo mi oprejskává můj prvotřídní zelený nátěr? No, votevřel jsem dveře a co tam nevidim: vílu! Měla dlouhý vlasy švédskýho stylu, postavu Shifferskýho stylu a mluvila krásnou francouzštinou, rozumněl jsem ji i slova, který jsem nikdy neslyšel a přesto věděl co říká... a přišla mi nabídnout...

počkat! Takhle to nebylo!

Zaklepala na dveře prostě nějaká dívčina, vlasy černý jak havran, určitě to byla přírodní barva, chodba po ní zav áněla ještě druhej den a spustila na mě francouzštinou kalibr Kalašnikov. Prej jestli nechci .... (? sem nerozumněl co), že je to pro chudý mladý lidi, který .... (? sem nerozumněl), že stačí abych ... (? sem nerozumněl, ale ukazovala na nějaký desky, který táhla) a že tim strašně pomůžu. Když mi to zopakovala, tak jsem odhalil první část hádanky: prodává nějaký vobrázky. Ale pořád jsem nevěděl na co. Když mi to opakovala podruhý, tak už jsme byli u mě v pokoji a ukazovala mi, všechny ty vobrázky... zachytil jsem pár slov.. (ateliér, barvy, pa k něco o týdnu, pak něco o šeku, nebo hotovosti). OK, podařilo se mi pochopit, že prodává obrázky, že je vyrobili u někoho v ateliéru a že si tim musí vydělat na nájem. A že jí můžu poskytnout buď dva nebo jeden tejden. Nějak jsem to nepobíral a tak jsem odhodil stud a zeptal se počtvrtý. Tak z ní konečně vylezlo, že dva obrázky stojí 60 éček a že tím zaplatí jeden týden svýho ubytování. No tak to bylo trošku moc silný kafe. Ale nějak sem neměl srdce ji vyhodit, zas tak ošklivá nebyla (byla vlastně docela fajn :)) Tak ji povidám, že bych teda něco jako koupil, ale jenom jeden ten vobrázeček. No nebudu vás napínat, řekla, že jo a bylo to. Tak jsem šel pro chechtáky. Chtěl tomu však osud, že jsem byl zrovna na mizině. Peněženka prázdná, šeky nepoužívám, tak asi sory slečno. Ale slečna byla hodná, že prej mě doprovodí k bankomatu, když nemám drobný (cejtila příležitost potvora). Tož sme šli vybrat, aspoň sme si cestou trošku popovidali. Načež jsem ji slavnostně předal svých třicet euro s uspokojujícím pocitem, že dobrej skutek na Vánoce už sem vykonal. No a slečna se otočila a povídá mi, že jsem sympatickej a cizinec a že mluvim dobře francouzsky (kecala) a že mi tady nechá ještě jeden vobrázek, že jsem teda takovej. No to se mi líbilo. A pak ještě než odešla tak mi praví, ať prej to nikdá nikomu neřeknu do smrti smrťoucí, obzvláště ne mejm sousedům, kterym prodala za plnou cenu.

No, ale hned to tu vypadá líp s těma vobrazama. Jak na zámku.

Jo lidi - ne že to vykecáte nějakýmu mýmu sousedovi, já vám to sice říkám, ale vy to nikomu říct nesmíte... jasný? (paritculierement pour Kamil - tais toi!)

Soirée des jeux de table

Protože venku je hnusně a na pokoji nuda, vymyslel Kamil, že si zpříjemnímě pobyt zorganizováním herního večírku. Tak sme pozvali všechny možný i nemožný lidi a protože Alex (spolubydla) odjel na vejkend to Liliovýho města a měl zůstal na hrbu celej prádnej dvoupokoj, rozhodli sme despoticky, že se všechno odehraje na mým pozemku. Kamil všem rozhlásil, že se začne v sedm, ale nikdo to nebral vážně, takže první gambleři přifrčeli až v půl devátej. Nakonec se náš sešlo asi deset, třicítka piv, jedno porto a pan Becher. Při sedmý hře bangu a osmým pivu jsme zjistili, že už je po třetí hodině a že už sme jenom čtyři. Tři češi a Maria, která zachraňovala španělskou čest. Paradoxně zbyli jenom lidi, co něco pili. Že by měli alkohol vliv na výkonnost? Hmm... v úterý prej něco píšem, měl bych se na to mrknout, jdu si dát pivko.

Zelená se tráva

Slovo dalo slovo a dohodl jsem se s kamarádama, který studujou v Delftu, že je přijedu navštívit, vyměníme sýry a jiné typické produkty, trošku zapaříme a tak. Jako vždy, nemohla se cesta obejít bez nečekaných událostí, kterými mi pánbůh zpříjemňuje jinak nudné hodiny strávené ve vlaku. Nezačnu od konce.
Vyrazil jsem výjimečně v předstihu, abych se v klidu usadil do vlaku, protože TGV na nikoho nečeká... nejdřív mi ujelo RER, protože jsem si kupoval lístek - nevadí, času mám dost. Pak jsem musel čekat na další, protože to následující nejelo až do stanice, kam jsem chtěl - nevadí času mám pořád dost. Asi si už nestihnu vyzvednout kartu pro slevu ve vlacích, ale neva. Dorazím na nádraží ke kouzelné žluté krabičce, ze které lezou lístečky. Je potřeba ale být velmi zdvořilý, představit se bankovní kartičkou a pak zadat čtyři číslíčka. Zdá se ale, že francouzská žlutá krabička si nerozumí s mojí modroučkou českou kartičkou. Zůstávám hodný a představuji se ještě jednou, ač ve spěchu, jsem velmi milý a ohleduplný. Žlutá francouzská krabice ale neústupně trvá na tom, že česky nerozumí. Grrr... Nezbývá, než vyzvednout lístky u pokladny. Mám pořád ještě pět minut a třicet sekund, jsem klidný.
U pokladny je fronta. Respektive ňákej zamindrákovanej francouz si napravuje sebevědomí a žoviálně konverzuje s paní pokladní, která se směje a směje... zbývají tři minuty a mě se začíná otvírat kudla v kapse. Zinscenuji tedy záchvat kašle. Francouz kupodivu pochopí, co jsem tím mínil (kudla v kapse už se otevřela), ukončí dialog a uteče pryč.
Vysvětluju paní pokladní, že ta hnusná žlutá kraksna nechce vydat moje lístky na moji kartu. Paní kupodivu rychle pochopí situaci a vydá mi přes terminál lístky a au-revoir. Zbývá padesát sekund.
Seběhnu na nástupiště. Přede mnou dvě soupravy. Jedna z nich jede do Bruselu kam potřebuju. Jsem duší pravičák, takže to bude ta vpravo. Ještě to čeknu u provodčího, který nervózně postává ve dveřích, nejradši by už vypravil. Tak prej ne monsieur, ten druhej vlak jede do Bruselu. Zbývá mi pět vteřin. Naštěstí prej jedou oba vlaky společně až do Lille, takže můžu přesoupit pak. Uf.
Po příjezdu ne Bruselské nádraží zjišťuju, že vlak do Rottru zrušili a tak tu strávím krásnou hodinu navíc. Nevadí, ale radši píšu Pavlovi, že přijedu o hoďku pozdějc, má mě vyzvednout na nádraží v Delftu.
Kromě konverzace s jedním bláznivým holanďanem, kterej mě ujišťuje, že má Rolls-Royce a že si právě koupil barák v Brazílii na pláži, se nic zvláštního cestou nestane a tak dorazím po přestupu v Rottru do Delftu. Na nástupišti na mě čeká zmrzlá mumie, která tvrdí, že je Pavel a že tu klepe kosu už hodinu. No... holt sem si blbě opsal číslo do mobilu, soráč Pavle. Snad sem mu to alespoň částečně vynahradil dárkovým balíčkem a la Paris, kterej sem mu přivezl.

No trošku jsem se rozkecal, tak zbytek budu stručnější...protože jsem přijel do Holandska mluvit anglicky, hned večer zamířily naše kroky na jednu českou párty. Byla to obyčejná česká párty: osm piv, devět chlebíčků, jedna Slovenka a spát se šlo v šest. V jednu hodinu, jen co jsem dosnídal, vyrazil jsem pln elánu do nikdy nekončícího holandského větru, půjčivše si Pavlova favorita obkroužil jsem párkráte centrum, mrknul do bibliotéky (to bys čubrňel brácha!!) a taky na místní Stavárnu (to byste čubrněli všichni vy stavaři). Večer jsme opět vyrazili, jak jinak - na párty. Tentokráte s mezinárodní účastí. A protože jsem přijel do Holandska mluvit anglicky, hned jsem se pustil do řeči s holčinou ze Švýcar, takže jsme parlili francouzsky (to je jako mluvilil, uvádím pro dvojsmyslníky). Bohužel mě po patnáct minutách dala vale, tak jsem byl sám. Hned ale přitančila další dívčina, prej ze Španělska, konečně jsem zapojil english nerve celles. Ale po patnácti minutách odkráčela, že prej se jí vaří voda (pch!!!). A takhle to šlo to celej večer. Vždycky na deset minut někdo přišel, zeptal se mě co, kdo, jakej jsem, a pak se jim všem vařila voda, nebo zapomněli spláchnout záchod. Nicméně na konci večera (rána) už jsem měl naučenou solidní autobiografickou básničku. Takže jsem vypil osm piv, potkal asi dvacítku foreign students a šel ve čtyři spát.Na sobotu jsme naplánovali výletík do nevzdáleného Leidenu. Cestou jsme naplnili žaludky na sobotních trzích, úhořema, chobotničkama, garnátkama, všechno to bylo žůžově žužlavý a holandsky dobrý.

V Leidenu jsme strávili hodinu chozením po památkách, dvě hodiny hledáním kavárny a čtyři hodiny v hospodě, nechajíce se obsluhovat tou nejnádhernější holanďankou jakou jsem kdy viděl (číslo sem nevymámil). Cesta zpátky proběhla nechutně v pohodě a to samý by se dalo říct o neděli. Možná ještě podotknu, že celou neděli sněžilo (!) a tak jsme místo Simpsnů pozorovali nic netušící holanďany, kteří se vidívše bílou hmotu poprvé v životě komicky klouzali i se svejma vejtřaskama po stezkách. Taky mi kvůli tomu málem ujel vlak do Žabýnek (Paříž), protože kvůli dvou a půl centimetrům prakticky zkolabovala vnitrostátní doprava. Ale málem byl Honza králem.



Ale něco jsem se přece ještě jenom naučil. Zjistil jsem totiž, že ne všichni Poláci jsou blbci a že do Holandska se dá udělat výlet bez toho, aniž byste vlezli do Coffee shopu.

jo a link na vícero foteček s komentářema

WEI

Jakožto otrlý chlapec jsem vždy věříval, že mám silnej žaludek, co se týče stylu humoru. A jakožto slušně vychovaný chlapec jsem se vždy domníval, že jídlo slouží k jídlu a stoly ke stolování a bázén k bazénování.
Všechny tyhlety naivní mladické teorie mi byly vyvráceny během jednoho jediného prodlouženého víkendu strávenýho s bandou frantiků naředěnejch o pár nic netušících cizáků. Kromě nereprodukovatelných představení několikerých druháků, soutěžících o triko "největší prase zájezdu" (to si nevymejšlim, to triko tam fakt bylo a bylo vyhráno), se zbytek ukázal, jako poměrně snadno komunikující a otevřené uskupení, plné jedinců ochotných poslouchat moje francouzské "eeeeee" alespoň do té doby, než se objevila v dohledu jiná oběť, která by je mohla nahradit.
Faktem je, že nezbylo, než zvolit taktiku: ptát se, ptát se, ptát se, a mezitím, co frantík odpovídá, přemejšlet usilovně nad další otázkou. Pokud se nedejbože stačil se mnou komunikující nebožák zeptat rychleji, přišla na řadu klasická loterie možných odpovědí na otázku, kterou neznáte: ano, ne, nevím. V půlce případů to fungovalo docela dobře. Zjistil jsem však, že na bližší stýkání s lidmi je to poněkud nepraktické a taky výborný způsob, jak ze sebe udělat totálního dementa. Například když se mi povedlo odpovědět na otázku: "odkud jsi?" - "pivo."... hrála tam hrozně nahlas muzika, nemůžu za to!!!
Okrem nepřetržité slavnosti byly zorganizovány rozličné bohulibé aktivity jako nafukovací hrad, sumo zápasy, kánoying, paintball, fotbal, dokonce i večeře v Avignonu organizovaná jistou nejmenovanou stavební firmou.
Třeba ty kánoe neměli chybku. Sic se jednalo o kraťounkej úsek asi šesti kiláků, ale zato jsme celou dobu jeli v kaňonu, po stranách se střídali útesy s plážičkama, kde se pro rozptýlení nudy váleli nuda-francouzsky. Ač vybaven totální neznalostí fyziky říčního plavidla, neutonul jsem a dokonce jsme ho i zvládli neproděravět. To samý můžu říct o paintballu, až na to, že jsme na místo jeli asi dvě hodiny a pak hráli dvakrát pět minut a měli omezenej počet kulí (žádná killing spree se nekonala).

Málem bych zapomněl poznamenat, že celá akce byla organizovaná BdE, což je desítka studentů z druhýho ročníku, který maj za úkol starati se o studentský život žáků na ENPC, což v praxi znamená zajišťovat sudy s pivem a plastikový kelímky. Zajímavá je ale skutečnost, že osazenstvo se každým rokem obměňuje systémem volených týmů, jež kandidují na tento vděčný post. Škola tak dává studentům možnost vy(zne)užít jejích peněz pro pořádání rozličných maškarád. V našich poměrech věc poměrně nepředstavitelná, řekl bych.

ByroFrancie

Následující dny jsme strávili velmi hodnotně. Oběhli jsme polovinu kanceláří na škole, abychom se dozvěděli, že máme zamířit do té druhé poloviny kanceláří, a tam že dostaneme, co potřebujeme. No... pravda je, že úředníci v Paříži (jestli můžu tímhle nepěkným slovem pojmenovat) se zjevně do Čech učit nejezdí i a když jsme přicházeli s růnými extravangtními požadavky, jako třeba výměna koleje, tak nám paní vždy rády a ochotně pomohly a dokonce se někdy i usmívali!!

S Kamilem jsem se tedy rozešel, protože on by mě stejně určitě podváděl, a nabrnkl jsem si jednoho frantíka. Prej se jmenuje Alex a to je tak všechno, co jsem mu rozumněl. Dneska odjíždím na WEI (weekend d'integration), takovej "Bílej Potok" pro frantíky. Tož doufám, že si tam procvičím mluvidla a až přijedu, tak budu mluvit jako voni.

Bienvenu en France

Píše se rok 2008. Mrzký učedník pražské polytechniky s ambicemi na budoucího inženýra se rozhoduje vzdát všeho co má (tím je myšleno pivo, pivo a v neposlední řadě také pivo) a vyměnit to za ubohé nic s francouzským původem (tedy víno, víno and wait for it... DARY!!).

Věnuji zde pár slov popisu osob, jejichž jména se tu čas od času vyskytnou.
Jindra: já. Kdo mě zná, ten mě zná. Kdo ne, ten mě pozná. Jazyková výbava: tristní. Jindřich se jede do Paříže naučit francouzsky a poznat cože je to vlastně zač ten Erasmus.
Kamil: spolužák a kámoš z fakulty ze stejnýho oboru. Sdíleme společnou vášen pro běhání a pro lezení, i když v opačným gardu (pro mě je primární l'escalade). Kamil disponuje velmi solidní jazykovou výbavou, jsouce již pátým rokem přítelem jedné belgické dívky. Jede do Paříže poznat jinej styl výuky a získat diplom.
Pavel: spolužák a zatím-ne-kamarád z fakulty z jinýho oboru. Vypadá mírumilovně. Jazyková výbava: údajně osm let na gymplu + kruz na francouzským institutu úroveň C1. Začínám se potit.

Nechť akce začne.

Řekněme, že začala už na letišti Kamilovým návrhem: "Koupíme si velkou Becherovku, ať nám chvíli vydrží"... naivka. A já taky - vždycky jsem žil v domnění, že v duty free shopech jsou základní věci k přežití levnější, než v Hypernově. Lidi, není to pravda, nevěřte tomu. Paní pokladní nás s úsměvem zkásla on naše poslední stříbrňáky a nepomhlo ani ujištění, že letíme se Skyeurope a že nás taky monžná vidí naposled v životě. Vydřiduška.
O tom, že se kultura v okrádání nemoucích turistů po Evropě zas až tak neliší, jsem se přesvědčil už na letišti d'Orly v Paříži (ano, přežili jsme). Lístek z nejvošklivějšího letiště, jaký jsem kdy viděl, nejvošklivějším vlakem, jakej jsem kdy viděl, stál nejvošklivější částku, jakou jsem kdy viděl. Kamil mi dokonce musel dát svůj řízek, protože jsem začal v metru omdlívat uvědomivše si, že jsem právě utratil dvacet piv za třičtvrtěhodinovou projížďku po Paříži.
Nicméně nakonec jsme šťastně dorazili na stanici Noisy Champs, kde se nalézá naše škola, naše kolej a vůbec všechno, co budeme k přežití potřebovat. Ač jsme dorazili kolem deváté hodiny večerní, obsluha na recepci naší koleje neměla jediný problém, obdrželi jsme klíče od našich útulných brlohů a rozešli se. Respektive, já šel s Kamilem do přízemí a Pavel odkvačil někam do třetího patra.
Obdrželi jsme s Kamilem krásný nudloidní pokoj s mřížemi před okny, roletami místo záclon a dvěma kuchyňskými stolečky o velikosti notebooku. Pojal jsem podezření, že se francouzský architekti jezdí učit do Čech, podobnost se Strahovem byla příliš velká. Tady jsme nemohli zůstat.