Normandie na kolech

Ve sladké Francii začaly velikonoční prádniny, které narozdíl od našinců trvají celej jeden tejden. Strávit tejden v Paříži by bylo nehorázné mrhání studentského života, takže sme se nemohli jinak než někem vyrazit. Chtěly tomu okolnosti, že sme nakonec byli jenom dva a ještě Češi a ještě ta druhá osoba nebyla dívka (stojí za povšimnutí, že nepíšu, že se jednalo o kluka... A ano, pravidelní čtenáři jistě již tuší, že mě na mých cestách opět doprovázel můj věrný panoš Květák).

Protože každý vlastníme dvoukolého přítele, nebylo dlouho o čom přemýšlet a rozhodlo se, že pojedeme obdivovat krásy Normandie. Bohužel ani jeden nedisponujeme nosičem, a protože předpověd byla mírně nejistá, rozhodli sme se vzít můj stan. Takže taky velkej batoh. Nakonec se z mýho cestovního zavazadle stala jakási putovní relikvii, kteroužto jsme si každých 20 km měnili v naději, že příštích 20 km bude těch posledních pro daný den. Ale moc nás to nebavilo, máme na to takové pěkné české slovo, nechci ho tady říkat, protože bych tím určitě někoho urazil (byl to s tim batohem prostě vopruz!).

Ale aj tak - naše cesta začala v Rouen a první point, který stojí za zmínku je poutní místo všech inženýrů - Pont de Normandie - krásný, visutý, ocelobetonový most překonávájící řeku Seinu v místě jejího ústí do kanálu La Manche, s rozponem hlavního pole 856 m. A dokonce se dal přejet na kole! Ani se to nezdá, ale je to nahoru docela kopec :)
Druhý den sme pokračovali podél pobřeží a pomalu se blížili k plážím kde se 6. června vylodili spojenecká vojska. Kromě nespočetných pomníků je celé pobřeží koncipováno značně turisticky, ale jak je ve Francii zvykem, nejedná se o klasický laciný turismus, hotely jakoby tam patřily a byly odjakživa.
Taky jsme mrkli do muzea, poučili se proč museli při vyloďování postavit umělý přístav a vůbec vstřebali všechny statistiky, což nás jako technokraty s Květákem zajímalo.
Navečer jsme ještě stihly utéct od pobřeží a dojeli do Bayeau, kde sme si koupili láhev pravýho normandskýho cídru a vylemtli ho na lavičce u místní katedrály a pak šli na normandský palačinky, kde jsme se kapánek zdrželi, takže místo na spaní jsme hledali potmě. Ovšem nic krtickýho to nebylo, jenom Květák mrmlal, že na nás určitě v noci spadne strom, pač sme vyerektovali stan na pokraji lesa.

Každopádně nejvýživnější byl bezpochyb třetí den. Zadnice začala protestovat ještě víc, a navíc se přidaly i žabí stehýnka. Trochu pomohla snídaně v podobě croissantu, jenž vyhrál Zlatou Medaili za Nejlepší Croissant roku 2006, už si ani nepamatuju jméno tý vesnice, byla to fakt díra. Ale ten croissant byl výtečnej, a ještě se u toho stihl Květák připlést k autonehodě, jakožto náhodný svědek činu.

Dorazili jsme zpět na pobřeží - na Omaha beach - kdo viděl Save Private Ryan, určitě ví, o kterej masovej hrob se jedná... pláž s největšími spojeneckými ztrátami při vylodění, odnesli to amíci. A protože amíci si svých válečných hrdinů váží, nechali jim velkoryse postavit památník a hřbitov přímo nad Omahou. Srandovní bylo, že pro americký památníky zřejmě platí pravidla stejný architektury, ať už jsou kdekoli. Takže jste měli pocit, jako kdybyste právě přiletěli do Washingtonu a navštívili nějakej místní hřbitov. Prostě Amerika hadr.

Po návštěvě jsme se rozhodli, že naší cestu o jeden zkrátíme z důvodů "nohy" a taky z důvodu "předpověď počasí". Navíc nás podle itineráře měla čekat nejdelší etapa - asi 120 km přesun k Mont St. Michel. A protože sme z předchozích dvou dní věděli, že co je podle itineráře 80 km, je ve skutečnosti 110 km, rozhodli jsme se švihnout to do nejbližšího města s vlakovým spojením do Paříže. Akorát to město bylo podle mapy asi 70 km, my měli v nohách asi 25 od rána, ale tak to přece ujedem.

Takže začala cesta - do kopce, proti větru, na hnusný silnici, s dementnim batohem na zádech, s bolavou prdelí, s nohama co mi nadávaly při každým šlápnutí. Čokoláda nepomáhála, bageta nepomáhala. Pomáhala jenom zastávka a to asi tak na první další kilometr, než všechno začalo nanovo a hůř.
Prostě asi 25 km od cílový destinace mi bylo jasný, že to nedojedu ani kdybych to rozkrájel, natože ještě včas, tak abychom chytli lokomotívu. Šlapal jsem asi 12 km po rovině a byl sem šťastnej. Vážně, v životě jsem se necítil nikdy tak vyčerpanej. Mělo to svý důvody - třetí den na kole po sobě, kdy první dva dny byly 2x110 km, navíc deset dní po maratonu a ještě to bylo v podstatě poprvý od podzimu, co jsem pořádně sedl na kolo. Holt tělo vystavilo stopku. Naštěstí sme vystavili stopku i my a podařílo se nám stopnout týpka, kterej nás vzal i s našima mašinama přímo do naší destinace. Sláva.

Zbytek cesty už proběhl v poklidu, pokojně jsem usnul na lavičce před nádražím, když jsem měl hlídat věci, ale nic nestalo, a pak jsem se ve vlaku stihl polít pivem, takže k parfému "tři dny na kole a bez sprchy" se přidalo ještě lehké aroma belgického Chimay.

Okrem však musím konstatovat, že Normandie na mě udělala vážně dojem, myslel jsem si, že je to prostě takovej normální kraj, ale je tam něco zvláštního, takovýho domáckýho. A na kole je to uplná bomba!

Maraton de Paris 2009

Tak je to tady! Konečně k nám doběhl 5. dubenec a s nim i Pařížskej maratonec. Den, kdy se máme prodat dvouměsíční trénink (to jest nemoc dva týdny před maratonem a jeden, slovy jeden, běh za celý poslední dva týdny / a taky mimochodem tak dvě kila navíc :)). No každopádně víte jak se to má s tou motivací, že jo? Prostě mi po těchdle posledních 14 dněch v podstatě o nic nešlo. Cíl z původních 3:30 se postupně změnil na 3:45, až po 4:00 až nakonec dneska ráno po třech nočích probuzeních - zaběhnout! Jedno jak, ale zaběhnout, dokázat si Jindřichu, že nejseš ještě taková troska a dáš to.
No tak mi aspoň o nic nešlo. Respektive objectif primaire byl jasný a všehno ostatní byl bonus.

Trasa vedla přes celou Paříž podél Seiny a zpět, každých pět kilometrů standy s revitalissement (občerstvení), vzdálenost klasických 42.195 km, 37000 přihlášených běžců, nejlepší borci zápasící o čas pod 2:05 (ano opravdu to běží průměrných 20 km/hod). Pro účastníky připraveno 17000 kg banánů a stejný množství pomerančů, 440000 láhví s vodou, 2000 kg cukru a sušenýho ovoce, etc... Tak to jsou základní statistiky Pařížskýho maratonu.

Co jsem se ovšem na oficiálních stránkách nedočetl, to je přiblížení atmosféry maratonu. Podél celý trati jsou rozmístěný kapely, ať už na "stejdži" nebo prostě jenom banda africkejch maníků bubnujících do rytmu, tisíce fanoušků, který stojí podél celý trati a povzbuzují. Je to opravdu neuvěřitelný a nemůžete se zastavit ani kdyby jste chtěli.
Pokaždý když jsem probíhal kolem takový kapely, hned se mi vlila nová síla do nohou a ještě tak 500 metrů jsem povzbuzen běžel na akustický vlně. Další věcí, která mě velmi povzbuzovala byl fatk, že jsem prakticky neustále všechny předbíhal (vyjma asi posledních tří kilometrů), až jsem se divil, kde se ty lidi pořád berou. Bylo to pravděpodobně daný startem, jelikož jsem probíhal startovním obloukem deset minut po oficiálním výstřelu a před sebou měl dobrejch 25000 běžců.

Každopádně jsem hojně využíval občerstvení, prakticky od desátýho kilometru jsem si pokaždý hmátl po láhvi s vodou a od dvacátýho vždycky cukr a banán. Chybou bylo asi moje váhání ohledně energetickejch nápojů. Energie mi sice nedošla, ale došli minerály a čtyři kilometry před koncem došlo. Začaly brát první křeče, což se mi v životě při běhání nestalo. A krásně se to stupňovalo až do cíle, takže jsem "proběhl" cílovou páskou a zůstal asi pět minut opřenej o zábradlí, kde jsem se s filatelistickou opatrností protahoval, abych byl schopen aspoň základních pohybů. Nicméně musím hrdopyšně prohlásit, že nebýt křeči, nejspíš bych se nezastavil a doběhl maraton bez přestávky a určitě ještě o nějakejch pět minutek líp. Takhle jsem skončil na 3:31:58 čistýho času, což předčilo očekávání nejen moje, ale i všech ostatních :) . Takže jsem na sebe pyšnej a teď jdu spát, pač zejtra mě čeká pomaratonskej výklus, což bude v mým podání připomínat spíš prázdninový výlet handikepovanejch, ale jak říká Kamil, je to nejdůležitější běh v životě, hned po maratonu.

Adios

P.S. na 30 km a v cíli jsem vidět, na ostatních jsem se nenašel... video.Potucek

Megapárty u Chou fleura

No tak nám tu začal novej semestroň. A přijeli nový stážisti. A hlavně teda stážistky :) Tak sme si s Pavlem "Květákem" řekli, že je trošku zaučíme, jak to tady chodí, aby věděli co a jak, a že tu není taková nuda, jak by se mohlo zdát. A aby věděli, kde se konaj ty nejlepší párty na koleji.
Už vstupní data slibovali něco velkýho - 25 lidí na 64m2, 9 národností, každej přitáhne pochutiny domácí kuchyně a bude jíst, pít, klábosit, zpívat a tancovat a pít a pít...

A protože jsme se chtěli předvíst jako ty nejlepší, chtělo to prostě něco luxusnějšího, než bramboráky co byly posledně, čili co jiného, než Gulash - tak sme vyrazili v pátek odpo před párty do Káru. Vybaven francouzským názoslovím kravské anatomie, jal jsem se vybírati vhodný flák masa. Někdo tam hází krkovici, někdo radši libový, ale protože sme chlapi z Čech, tak sme sáhli po pořádným masu (krkovici).
Když jsme dorazili zpátky, tak zrovna přiletěli elektronicky instrukce od mé mamaši - prej použij libovýho vepřovýho. No.. pozdě, už je nakoupeno. Tak se začalo čistit, loupat, krájet, smažit a vařit, všechno to bublalo v tom babskym hrnci asi dvě hoďky. Načež přišel mistr chef Jindřich a mrsknul tam dvě piri-piri (pro neznalce extra pálivé mexické chili peppers), aby to mělo říz. Problém byl, že piri-piri "nerovná se" nakládaná feferonka od Znojmije. Takže použité ratio 1 = 1 drobánko vyeskalovalo pikantní složku gulášové chuti.... prostě to jenom pálilo a pak už jsme necejtili nic. Musím se ovšem kajícně přiznat, že na knedlíky nezbejval čas, takže jsme to nahradili chlebem, kterej co možná nejvíc připomínal českou klasiku.

I přes veškerou snahu znehodnoti svůj produkt přidáním oné inkriminované poslední ingredience všichni guláš baštili, jako kdyby tejden nejedli, čili i čili guláš měl úspěch, a už za mnou choděj, kdy teda příště udělam, to naše "maso" :).

Ale na stole nebyly jenom české výtvory. Sličné Italky udělali čokoládovej salám, Brazilská banda se předvedla taky v tom nejlepšim světle, dokonce aj napekli takový speciální pirošky, a všichni jim to chválili, jakou že to mají skvělou národní kuchyni, až jim to bylo trapný a přiznali, že je to arabskej recept.

A jak se všichni nadlábli, tak všichni začali popíjet, někdo se opil víc, někdo míň, ale tančili všichni, důkladem čehož jest vláček přes Pavlův a můj pokoj skrz balkon a chodbu a zpátky a dokola a dokola.... DJ Kosturos (Řek) se osvědčil jako jednička při výběru písní... a nakonec, když už jsmeopravdu nemohli, tak bylo pět hodin ráno a Pařížský přátelé odjeli prvnim RER domů a my sme se svalili na kavalce a spali až do oběda.

Zase jednou v Dolomitech

Asi nikdy nebudu moct žít v Itálii... je to takový dilema, vědí? Já tam jezdim za snoubordem, za skálama, ferratama, za pizzou a za vínem a neznám lepší zemi, kde strávit dovolenou. Ale nevim, jak by to bylo, kdybych tam měl žít, to bych si určitě zkazil obrázek... Znáte to ne? To je jako, když vidíte někde na ulici nějakou holku, a vona je fakt krásná, ale lepší je se s ní neseznamovat blíž, protože je to určitě strašná kráva.
No nicméně jsme vyrazili do mých milovaných Dolomit, na tejden, hoblovat sjezdovky a udělat si pár novejch šrámů na prkně a těch divnejch dlouhých dřevěnejch věcech, na kterejch některý lidi pořád ještě jezdí, teď už si nemůžu vzpomenout to slovo...
Musím konstatovat, že celej výlet začal velmi tradičně, takže nám s Pavlem ujelo první RER, kterým jsme museli bezdpodmínečně jet, abychom stihli autobus, kterej jede na letiště a kterym jsme ještě stíhali letadlo. Protože mě ale nikdy nic neujelo, ani neuletělo, tak jsme to nakonec v pohodě stihli, odbavení nám trvalo asi tak tři minuty, takže přesně takhle si představuju, že by to mělo fungovat :)
Mělo to přeci jenom však jisté následky, protože Květák (Pavel) zapomněl ve kvalpu všechny nakoupený sýry v lednici, takže na nás po návratu čekalo 1000g uzrálého produktu francouzského hospodářství. Ale už jsme s tim docela zatočili.

Takže jsme dorazili štasťně do Brixenu, odkužto jsme se jali stoupati vzhůru k nebesům po svých. Docela sme si šlápli a bůhví jak jsme to udělali, ale trefili jsme azimutem přímo náš apartmán, který se vyjímal asi 500m nad Brixenem ve svahu (btw. po silnici to dá 12 kilásků, pešky 3, no neberte to :)) Zbytek přijel z Čech autama až později ale my sme se na hrozně těšili, protože nám vezli Plzně a taky naše věci, neboť jsme se Květákem cestovali nalehko.

Neboť se každý den opakoval vesměs stejný scénář, popíšu jak to typicky probíhalo..

Večer jsme se domluvili, že odjíždíme ve třičtvrtě na děvet, abychom mohli bejt v děvet u lanovky a jet brousit ještě čerstvej manžestr. Takže jako první jsem vstal já nebo Pavel (jinej Pavel, ten co jel se mnou z Paříže, to je Květák) a šli plnit žaludky. Tak do hodiny se začali postupně batolit další lidi, načež se zjistilo, že je vlastně už čtvrt na deset a že máme půl hodiny zpoždění. Většinou za to mohla, si myslim, Tereza.
Každopádně lyžovačka byla všechny dny skvělá, i když já jsem to trošku první den přepískl, lyžoval jsem bez přestávky a další čtyři dny jsem se nemohl skoro hejbat. No ale bylo krásně, sluníčko svítilo, jak mělo, snížek byl parádní, centrum asi nejhezčí, co jsem kdy viděl, hodně sjezdovek, nááádherná černá (taková ta, co se dost červená), dlouhá asi 6 kilásku, sjíždělo se po ni dolů ke stanici. Byl tam i snowpark, do kterýho sem se teda odvážil, zjistil, že to zas taková věda není a že pády na zadnici bolí stejně jako kdekoli jinde.
Po poledni jsme si dali pauzičku, někdo lasagne, někdo Germknodel nebo Gulashsuppe- výhoda severu Itálie, že jsou tu jak italský, tak rakouský specialitky. A každej den (kromě třetího, sme usoudili, že je krize) sme to brousili až do půl pátý.

Snažili jsme se každej večer pít jak zákon káže, byla kytára, byla pantomima, debata o knihovně a o tom proč jsem lepší, než Terka a proč je Pavel Květák (sory Pájo, nemůžu si pomoct :))

Byla to prostě pohodička a když jsem se vrátil do Paris, tak jsem mi bylo fakt smutno, ještě bych si tam tejden dal. Lidi, ani nevíte, jak mě štve, že to nemůžu hoblovat na Ještědu... teď je tam takovýho sněho, to by byl fríííírájdek! Fňuk, smrk :/

Škola visitou

To je tak, když má vaše škola peněz a prestiže, že by se v ní mohly prasata koupat. To pak samejma roupama neví coby, a tak posílá studenty na druhej konec Galskýho kohouta, aby tam viděli to, co v otcovi Paříži mají pod nosem.
Tím ovšem moje hnidopiššství končí, dál už jenom v dobrým. Vo co go, má milá? Inu, v rámci přepřípravných překurzů se naše dépártemont (jako katedra) rozhodlo, že ve spolupráci s jistou firmou podnikající v oboru stavebnicitví, uspořádá tři dny exurzí v Aix-en-Provence. Všechno hradíme, účast povinná! Tak to bych si nechal líbit :)
A taky sem si nechal. Posadili sme si zadnice do Train a Grande Vitesse a za tři hoďky byli o 500 kiláků jinde. V Aix sme byli umístěni do poeticky nazvaného penzionu Mozart, asi 10 min pjéšo (todle slovo vypadá fakt divně, když se napíše) od centra, snídaně included.
Byla to příjemná změna. Z pěti pařížských, promočených a šedivých stupňů páně Celsia, najednou jsme se ocitli v místech, kde ani v zimě jaro nekončí, mrak je tady národní událost a kde slovo šála je sprostá nadávka. Ještě, že jsem si vzal botky běhalky, tak sme mohli s Kamilem vyrazit na průzkumy.
Visity pořádané společností byli v zásadě zajímavé, rozhodně stojí za zmínku přestavba sila v Marseille v rámci příprav na rok 2013, v němž toto přístavní město převezme štafetu "Evropského kulturního města". Tudíž moudří radní rozhodli, že stará, nepoužívaná ošklivka projde zásadní rekonstrukcí a skladovaná mouka bude nahrazena po kultuře dychtícími diváky. A tak tedy divadlo, nebo spíš koncertní sál. V praxi to znamená, že se silo nechá vykuchat jak velbloud habešského císaře a zpátky se nacpe tak, aby to dobře vypadalo, chutnalo a hlavně znělo. Rozhodně bylo ale zajímavé procházet se po střeše sila, což je praxi široko daleko nejvyšší místo v Marseille, a mít krásný výhled na celý city.
Ostatní návštěvy byli v zásadě příliš nudné, abych tu o nich psal, či příliš komplikované na popis, snad jenom zmínim divadlo a kulturní centrum v Aix. Jehožto partikularitou (jak říkáme my tady ve Francii) je fakt, že je uloženo na systému pružin, neboť se nachází v blízkosti vlakový trati. A tak, aby projíždějící dvěstětunová lokomotiva nerušila komorní atmosféru pravě probíhající hry, rozhodli se francouští inženýři posadit celej komplex na pružiny - koumácí, že jo?!
Vůbec - získal jsem pocit, že spolupráce architekt/inženýr tu funguje celkem spolehlivě, což dovoluje frantíkův realizovat projekty, o kterých se nám v čechách ani nesní. A není to jenom o penězích. Přístup těch dvou profesí tady, je přesně opačný než v naší rodné kotlině, kde nám na škole opakovali kouzelnou formulku: "Pan architekt si tady vymyslel..." Tady na škole naopak se snaží o spolupráci, což v důsledku vede k tomu, že ty dvě povolání se víc respektují a uznávají práci toho druhýho.

Pochopitelně sme nemohli zůstávat večer zalezlý, takže sme vyrazili hned na námluvy do Aix. Tož sme si dali předraženou italskou pizzu (ale byla dobrá), a šli se podívat s Guidem (Ital) na to, jak Itálie dostane klepku od Brazilců. Chudák, hned si z něj druhej den frantící utahovali. Škoda, že "Les bleus" dostali hned den na to v Marseille nakopáno od Argentinců a utíkali po zápase do šaten za vydatného pískotu francouzského publika.

No, co vám budu povídat, bylo to jenom na tři dni, ve čtvrtek sme se spakovali a odpoledne byli v Paris. A už se s Pavlem těšíma na hory :)

Campagne de BDE

Je čas na to, abych vás zase oblažil výplody svého chorého spisovatelského mozku. Tentokrát nebudu hrát hlavní roli ani já, ani moje debilita, ale nebojte, bude to zajímavý i tak.

Tož nám tento týden vrcholila na škola kampaň BDE (Bureau d'éleves = "studentskej klub" - hodně volně přeloženo). O co se jedná? Jak jsem psal již někde dávno níže, na naší buržoazní škole existuje klub BDE, který disponujíce jistou částkou z rozpočtu mateřské instituce, má za úkol bavit, organizovat, starat se, pořádat, vést atd. rozličné činnosti pro potěchu studentů. Například pod něj spadají i kurzy sportu, což už je poměrně oficielní záležitost chtělo by se říct. Nebo organizuje níže zmíněný kurz - integrační víkend pro školní panice a panny (rozuměj prváky). Taky má na starosti různé výlety do okolních metropolí, víkend na horách, každý týden dvakrát malé foyer = sešlosti klubů, které na škole existují (namátkou klub bierologie, cholatologie, cafologie, atd., atd.).
Členové BDE jsou samozřejmě studenti, a protože se jedná o posty vysoce ceněné na společenském žebříčku školy, je samozřejmě enormní zájem do BDE proniknout. Proto se konají na škole každý rok volby nového, neokoukaného týmu BDE. A proto ta kampaň. Tým se samozřejmě nepřihlásí jenom jeden, letos sme jich tu napočítali tři (Pont air Rose, iPonts, Pyroponts - on dit aussi "les pires au ponts" :)) - pro znalce francouzkého jazyka.). Proč tam mají všici to ponts? Inu proto, že naše škola se jmenuje Ecole Nationale des Ponts et Chaussés, neboli zkráceně prostě Ponts (tedy mosty).
Zpět k věci - takže všechny tři teamy se přihlásí do kampaně, mají za úkol se prezentovat, představit jednotlivé členy, a proč by zrovna oni měli vyhrát. Převedeno do skutků - každej équipe dostal ve škole svůj stand, kde byl permanentní bufet, hráli se hry o hodnotné ceny (opravdu hodnotné - iPod, iPhone), ale hlavně: celá škola se na tejden proměnila v jednu velkou reklamu na jednotlivý týmy, všude potkáváte plakáty a vlajky visící přes několi podlaží. Krom toho se týmy snažili i jinak (třeba iPonts měly tzv. Crepes hot line, na kterou když jste brnkli, tak vám donesli palačinky, klidně aj na přednášku :) a zdarma samozřejmně). Celá kampaň trvá tejden, každej tým má pro sebe jeden večer, kdy se promítá jejich vlastnoručně natočený 20 min video představující jednotlivý členy, opět plno her, jde o to co nejvíc zaujmout (například soirée Pyroponts vrcholil ohňostrojem, mooooc pěkný).

V závěru týdne proběhnou dvoukolovým systémem volby a úspěšní se mohou nastěhovat do kanceláře BDE, jež je jim předána původními okupanty. A maj na rok co dělat, než se zase celej koloběh bude opakovat.

Musim říct, že kampaň není žádná sranda. Tým to stojí nejen enormní množství času, ale i peněz. Spolubydla Alex, kterej byl v jednom (nakonec vítěznym) týmu, přestal bejt na ty dva tejdny můj spolubydla, viděli sme asi tak tři minuty ráno a čtyři večer. Museli nakoupit žřaso na celej dlouhej tejden, aby jim potenciální voliči nehladověli, sehnat si případně sponzory, zorganizovat hry, vymyslet, natočit a sestříhat film, uskutečnit masivní letákovou kampaň. Stálo je to tak spoustu času v době kdy vrcholí semestr (na což nikdo z profů nebere ohledy).

A nakonec může uspět jenom jeden team. Letos to byli iPonts, a já přeju jim hodně zápalu a dobrejch akcí, ať vám to šlape holky a kluci.

ještě na závěr házím odkazy na videa vítězných iPonts, kdyby to nějakýho frankofila zajímalo. Na to že je amatérský je to velmi, velmi povedený kousek

http://www.wat.tv/video/film-iponts-sous-titre-17feu_160xy_.html

Velká Čínská Tabule

Jen tak se to nevidí, ale mine jeden den a už je tu další zprávička. Tentokrát stoprocentně závislý komentář mého dnešního gastronomického zážitku. Domluvili sme se s kamarádkou z Číny - Mai - že mi uvaří :)
Tak se holka včera vydala do nějakýho specielního čínskýho marketu, kde nakoupila všemožný ingredience, a tak aby to nebylo jako moc intimčo, tak sme pozvali ještě další čtyři lidi (kanaďan Jef, čechoun Pavel, španěl Mathias a německá dívčina Sarah). No ale každopádně příprava stála na Mai, která sebou šmejkala v kuchyni, jak to dělávaly naše babičky, šlo ji to vážně od ruky, až jsem se začal stydět. Obzvláště potom co jsem furiantsky prohlásil, že připravim dezert. Takže teda puding, pač to je jednoduchý na přípravu a taky rychlý a trouba bude fungovat až příští tejden (spolubydla dostal pod stromeček elektrickou troubu, to budou žranice - zapejkaný brambůrky, pečínky, koláčky, buchtičky, štrůdlíčky, bochánky, preclíčky, všechno bude :))
No nebudu vás s tim pudinkem napínat - posral sem co sem mohl. Nejdřív mi uteklo mlíko, takže bylo prostě VŠUDE po celý kuchyni... pak sem blbě odhadl množství prášku, pač sem machroval a dával tam mlíko vod voka. Takže to nehoustlo a nehoustlo... mezitim se to začalo úspěšně připalovat, čehož si všimla i Mai, když se mně opatrně zeptala, jestli to takhle voní normálně. Pokusil sem se zachránit situaci přidáním banánů a briošek, který sem koupil ráno, načež jsem zjistil, že to nejsou žádný briošky, ale tvrdej chleba. No co - mrsknul sem je tam stejně.
Tak sem byl hotov, Mai taky dovařila, pozvaní dorazili, takže jsme usedli sme ke stolu. Musim říct, že jído bylo prostě skvělý, bude se mi o něm dneska zdát. Oni totiž číňani udělají spoustu malejch rozmanitejch chodů načež si je naskládají postupně na talíř (ale mísy s jídlem zůstávají vždycky na svém místě, nesmí se hnout) a pak to baští, jak jinak, hůlkami. A přesně to jsme udělali my - vyzbrojili sme se každej dvouma klackama v domění, jak se krásně a po asijsku naplníme břicha a pustili se do krmě.
Moc nám to ale nešlo, nejdřív jídlo lítalo po celym pokoji, nakonec sme ale každej dokázali nějaký to sousto dopravit na místo určení (i když někteří zoufalci z kanady to vzdali a barbarsky se chopili příborů).
Radši se nebudu vyjadřovat k "úspěchu" svého výtvoru, všichni to sice statečně snědli a ani necekli, ale já moc dobře věděl proč mlčí - jedl jsem to s nima. Dokonce bych řekl, že takhe jsem ještě jídlo nezmrvil, budu se muset příště hooodně snažit, abych si aspoň trochu napravil karmu.