Protože každý vlastníme dvoukolého přítele, nebylo dlouho o čom přemýšlet a rozhodlo se, že pojedeme obdivovat krásy Normandie. Bohužel ani jeden nedisponujeme nosičem, a protože předpověd byla mírně nejistá, rozhodli sme se vzít můj stan. Takže taky velkej batoh. Nakonec se z mýho cestovního zavazadle stala jakási putovní relikvii, kteroužto jsme si každých 20 km měnili v naději, že příštích 20 km bude těch posledních pro daný den. Ale moc nás to nebavilo, máme na to takové pěkné české slovo, nechci ho tady říkat, protože bych tím určitě někoho urazil (byl to s tim batohem prostě vopruz!).
Ale aj tak - naše cesta začala v Rouen a první point, který stojí za zmínku je poutní místo všech inženýrů - Pont de Normandie - krásný, visutý, ocelobetonový most překonávájící řeku Seinu v místě jejího ústí do kanálu La Manche, s rozponem hlavního pole 856 m. A dokonce se dal přejet na kole! Ani se to nezdá, ale je to nahoru docela kopec :)
Druhý den sme pokračovali podél pobřeží a pomalu se blížili k plážím kde se 6. června vylodili spojenecká vojska. Kromě nespočetných pomníků je celé pobřeží koncipováno značně turisticky, ale jak je ve Francii zvykem, nejedná se o klasický laciný turismus, hotely jakoby tam patřily a byly odjakživa.
Taky jsme mrkli do muzea, poučili se proč museli při vyloďování postavit umělý přístav a vůbec vstřebali všechny statistiky, což nás jako technokraty s Květákem zajímalo.
Navečer jsme ještě stihly utéct od pobřeží a dojeli do Bayeau, kde sme si koupili láhev pravýho normandskýho cídru a vylemtli ho na lavičce u místní katedrály a pak šli na normandský palačinky, kde jsme se kapánek zdrželi, takže místo na spaní jsme hledali potmě. Ovšem nic krtickýho to nebylo, jenom Květák mrmlal, že na nás určitě v noci spadne strom, pač sme vyerektovali stan na pokraji lesa.
Každopádně nejvýživnější byl bezpochyb třetí den. Zadnice začala protestovat ještě víc, a navíc se přidaly i žabí stehýnka. Trochu pomohla snídaně v podobě croissantu, jenž vyhrál Zlatou Medaili za Nejlepší Croissant roku 2006, už si ani nepamatuju jméno tý vesnice, byla to fakt díra. Ale ten croissant byl výtečnej, a ještě se u toho stihl Květák připlést k autonehodě, jakožto náhodný svědek činu.
Dorazili jsme zpět na pobřeží - na Omaha beach - kdo viděl Save Private Ryan, určitě ví, o kterej masovej hrob se jedná... pláž s největšími spojeneckými ztrátami při vylodění, odnesli to amíci. A protože amíci si svých válečných hrdinů váží, nechali jim velkoryse postavit památník a hřbitov přímo nad Omahou. Srandovní bylo, že pro americký památníky zřejmě platí pravidla stejný architektury, ať už jsou kdekoli. Takže jste měli pocit, jako kdybyste právě přiletěli do Washingtonu a navštívili nějakej místní hřbitov. Prostě Amerika hadr.
Po návštěvě jsme se rozhodli, že naší cestu o jeden zkrátíme z důvodů "nohy" a taky z důvodu "předpověď počasí". Navíc nás podle itineráře měla čekat nejdelší etapa - asi 120 km přesun k Mont St. Michel. A protože sme z předchozích dvou dní věděli, že co je podle itineráře 80 km, je ve skutečnosti 110 km, rozhodli jsme se švihnout to do nejbližšího města s vlakovým spojením do Paříže. Akorát to město bylo podle mapy asi 70 km, my měli v nohách asi 25 od rána, ale tak to přece ujedem.
Takže začala cesta - do kopce, proti větru, na hnusný silnici, s dementnim batohem na zádech, s bolavou prdelí, s nohama co mi nadávaly při každým šlápnutí. Čokoláda nepomáhála, bageta nepomáhala. Pomáhala jenom zastávka a to asi tak na první další kilometr, než všechno začalo nanovo a hůř.
Prostě asi 25 km od cílový destinace mi bylo jasný, že to nedojedu ani kdybych to rozkrájel, natože ještě včas, tak abychom chytli lokomotívu. Šlapal jsem asi 12 km po rovině a byl sem šťastnej. Vážně, v životě jsem se necítil nikdy tak vyčerpanej. Mělo to svý důvody - třetí den na kole po sobě, kdy první dva dny byly 2x110 km, navíc deset dní po maratonu a ještě to bylo v podstatě poprvý od podzimu, co jsem pořádně sedl na kolo. Holt tělo vystavilo stopku. Naštěstí sme vystavili stopku i my a podařílo se nám stopnout týpka, kterej nás vzal i s našima mašinama přímo do naší destinace. Sláva.
Zbytek cesty už proběhl v poklidu, pokojně jsem usnul na lavičce před nádražím, když jsem měl hlídat věci, ale nic nestalo, a pak jsem se ve vlaku stihl polít pivem, takže k parfému "tři dny na kole a bez sprchy" se přidalo ještě lehké aroma belgického Chimay.
Okrem však musím konstatovat, že Normandie na mě udělala vážně dojem, myslel jsem si, že je to prostě takovej normální kraj, ale je tam něco zvláštního, takovýho domáckýho. A na kole je to uplná bomba!
