Píše se rok 2008. Mrzký učedník pražské polytechniky s ambicemi na budoucího inženýra se rozhoduje vzdát všeho co má (tím je myšleno pivo, pivo a v neposlední řadě také pivo) a vyměnit to za ubohé nic s francouzským původem (tedy víno, víno and wait for it... DARY!!).
Věnuji zde pár slov popisu osob, jejichž jména se tu čas od času vyskytnou.
Jindra: já. Kdo mě zná, ten mě zná. Kdo ne, ten mě pozná. Jazyková výbava: tristní. Jindřich se jede do Paříže naučit francouzsky a poznat cože je to vlastně zač ten Erasmus.
Kamil: spolužák a kámoš z fakulty ze stejnýho oboru. Sdíleme společnou vášen pro běhání a pro lezení, i když v opačným gardu (pro mě je primární l'escalade). Kamil disponuje velmi solidní jazykovou výbavou, jsouce již pátým rokem přítelem jedné belgické dívky. Jede do Paříže poznat jinej styl výuky a získat diplom.
Pavel: spolužák a zatím-ne-kamarád z fakulty z jinýho oboru. Vypadá mírumilovně. Jazyková výbava: údajně osm let na gymplu + kruz na francouzským institutu úroveň C1. Začínám se potit.
Nechť akce začne.
Řekněme, že začala už na letišti Kamilovým návrhem: "Koupíme si velkou Becherovku, ať nám chvíli vydrží"... naivka. A já taky - vždycky jsem žil v domnění, že v duty free shopech jsou základní věci k přežití levnější, než v Hypernově. Lidi, není to pravda, nevěřte tomu. Paní pokladní nás s úsměvem zkásla on naše poslední stříbrňáky a nepomhlo ani ujištění, že letíme se Skyeurope a že nás taky monžná vidí naposled v životě. Vydřiduška.
O tom, že se kultura v okrádání nemoucích turistů po Evropě zas až tak neliší, jsem se přesvědčil už na letišti d'Orly v Paříži (ano, přežili jsme). Lístek z nejvošklivějšího letiště, jaký jsem kdy viděl, nejvošklivějším vlakem, jakej jsem kdy viděl, stál nejvošklivější částku, jakou jsem kdy viděl. Kamil mi dokonce musel dát svůj řízek, protože jsem začal v metru omdlívat uvědomivše si, že jsem právě utratil dvacet piv za třičtvrtěhodinovou projížďku po Paříži.
Nicméně nakonec jsme šťastně dorazili na stanici Noisy Champs, kde se nalézá naše škola, naše kolej a vůbec všechno, co budeme k přežití potřebovat. Ač jsme dorazili kolem deváté hodiny večerní, obsluha na recepci naší koleje neměla jediný problém, obdrželi jsme klíče od našich útulných brlohů a rozešli se. Respektive, já šel s Kamilem do přízemí a Pavel odkvačil někam do třetího patra.
Obdrželi jsme s Kamilem krásný nudloidní pokoj s mřížemi před okny, roletami místo záclon a dvěma kuchyňskými stolečky o velikosti notebooku. Pojal jsem podezření, že se francouzský architekti jezdí učit do Čech, podobnost se Strahovem byla příliš velká. Tady jsme nemohli zůstat.
Věnuji zde pár slov popisu osob, jejichž jména se tu čas od času vyskytnou.
Jindra: já. Kdo mě zná, ten mě zná. Kdo ne, ten mě pozná. Jazyková výbava: tristní. Jindřich se jede do Paříže naučit francouzsky a poznat cože je to vlastně zač ten Erasmus.
Kamil: spolužák a kámoš z fakulty ze stejnýho oboru. Sdíleme společnou vášen pro běhání a pro lezení, i když v opačným gardu (pro mě je primární l'escalade). Kamil disponuje velmi solidní jazykovou výbavou, jsouce již pátým rokem přítelem jedné belgické dívky. Jede do Paříže poznat jinej styl výuky a získat diplom.
Pavel: spolužák a zatím-ne-kamarád z fakulty z jinýho oboru. Vypadá mírumilovně. Jazyková výbava: údajně osm let na gymplu + kruz na francouzským institutu úroveň C1. Začínám se potit.
Nechť akce začne.
Řekněme, že začala už na letišti Kamilovým návrhem: "Koupíme si velkou Becherovku, ať nám chvíli vydrží"... naivka. A já taky - vždycky jsem žil v domnění, že v duty free shopech jsou základní věci k přežití levnější, než v Hypernově. Lidi, není to pravda, nevěřte tomu. Paní pokladní nás s úsměvem zkásla on naše poslední stříbrňáky a nepomhlo ani ujištění, že letíme se Skyeurope a že nás taky monžná vidí naposled v životě. Vydřiduška.
O tom, že se kultura v okrádání nemoucích turistů po Evropě zas až tak neliší, jsem se přesvědčil už na letišti d'Orly v Paříži (ano, přežili jsme). Lístek z nejvošklivějšího letiště, jaký jsem kdy viděl, nejvošklivějším vlakem, jakej jsem kdy viděl, stál nejvošklivější částku, jakou jsem kdy viděl. Kamil mi dokonce musel dát svůj řízek, protože jsem začal v metru omdlívat uvědomivše si, že jsem právě utratil dvacet piv za třičtvrtěhodinovou projížďku po Paříži.
Nicméně nakonec jsme šťastně dorazili na stanici Noisy Champs, kde se nalézá naše škola, naše kolej a vůbec všechno, co budeme k přežití potřebovat. Ač jsme dorazili kolem deváté hodiny večerní, obsluha na recepci naší koleje neměla jediný problém, obdrželi jsme klíče od našich útulných brlohů a rozešli se. Respektive, já šel s Kamilem do přízemí a Pavel odkvačil někam do třetího patra.
Obdrželi jsme s Kamilem krásný nudloidní pokoj s mřížemi před okny, roletami místo záclon a dvěma kuchyňskými stolečky o velikosti notebooku. Pojal jsem podezření, že se francouzský architekti jezdí učit do Čech, podobnost se Strahovem byla příliš velká. Tady jsme nemohli zůstat.
