Zase jednou v Dolomitech

Asi nikdy nebudu moct žít v Itálii... je to takový dilema, vědí? Já tam jezdim za snoubordem, za skálama, ferratama, za pizzou a za vínem a neznám lepší zemi, kde strávit dovolenou. Ale nevim, jak by to bylo, kdybych tam měl žít, to bych si určitě zkazil obrázek... Znáte to ne? To je jako, když vidíte někde na ulici nějakou holku, a vona je fakt krásná, ale lepší je se s ní neseznamovat blíž, protože je to určitě strašná kráva.
No nicméně jsme vyrazili do mých milovaných Dolomit, na tejden, hoblovat sjezdovky a udělat si pár novejch šrámů na prkně a těch divnejch dlouhých dřevěnejch věcech, na kterejch některý lidi pořád ještě jezdí, teď už si nemůžu vzpomenout to slovo...
Musím konstatovat, že celej výlet začal velmi tradičně, takže nám s Pavlem ujelo první RER, kterým jsme museli bezdpodmínečně jet, abychom stihli autobus, kterej jede na letiště a kterym jsme ještě stíhali letadlo. Protože mě ale nikdy nic neujelo, ani neuletělo, tak jsme to nakonec v pohodě stihli, odbavení nám trvalo asi tak tři minuty, takže přesně takhle si představuju, že by to mělo fungovat :)
Mělo to přeci jenom však jisté následky, protože Květák (Pavel) zapomněl ve kvalpu všechny nakoupený sýry v lednici, takže na nás po návratu čekalo 1000g uzrálého produktu francouzského hospodářství. Ale už jsme s tim docela zatočili.

Takže jsme dorazili štasťně do Brixenu, odkužto jsme se jali stoupati vzhůru k nebesům po svých. Docela sme si šlápli a bůhví jak jsme to udělali, ale trefili jsme azimutem přímo náš apartmán, který se vyjímal asi 500m nad Brixenem ve svahu (btw. po silnici to dá 12 kilásků, pešky 3, no neberte to :)) Zbytek přijel z Čech autama až později ale my sme se na hrozně těšili, protože nám vezli Plzně a taky naše věci, neboť jsme se Květákem cestovali nalehko.

Neboť se každý den opakoval vesměs stejný scénář, popíšu jak to typicky probíhalo..

Večer jsme se domluvili, že odjíždíme ve třičtvrtě na děvet, abychom mohli bejt v děvet u lanovky a jet brousit ještě čerstvej manžestr. Takže jako první jsem vstal já nebo Pavel (jinej Pavel, ten co jel se mnou z Paříže, to je Květák) a šli plnit žaludky. Tak do hodiny se začali postupně batolit další lidi, načež se zjistilo, že je vlastně už čtvrt na deset a že máme půl hodiny zpoždění. Většinou za to mohla, si myslim, Tereza.
Každopádně lyžovačka byla všechny dny skvělá, i když já jsem to trošku první den přepískl, lyžoval jsem bez přestávky a další čtyři dny jsem se nemohl skoro hejbat. No ale bylo krásně, sluníčko svítilo, jak mělo, snížek byl parádní, centrum asi nejhezčí, co jsem kdy viděl, hodně sjezdovek, nááádherná černá (taková ta, co se dost červená), dlouhá asi 6 kilásku, sjíždělo se po ni dolů ke stanici. Byl tam i snowpark, do kterýho sem se teda odvážil, zjistil, že to zas taková věda není a že pády na zadnici bolí stejně jako kdekoli jinde.
Po poledni jsme si dali pauzičku, někdo lasagne, někdo Germknodel nebo Gulashsuppe- výhoda severu Itálie, že jsou tu jak italský, tak rakouský specialitky. A každej den (kromě třetího, sme usoudili, že je krize) sme to brousili až do půl pátý.

Snažili jsme se každej večer pít jak zákon káže, byla kytára, byla pantomima, debata o knihovně a o tom proč jsem lepší, než Terka a proč je Pavel Květák (sory Pájo, nemůžu si pomoct :))

Byla to prostě pohodička a když jsem se vrátil do Paris, tak jsem mi bylo fakt smutno, ještě bych si tam tejden dal. Lidi, ani nevíte, jak mě štve, že to nemůžu hoblovat na Ještědu... teď je tam takovýho sněho, to by byl fríííírájdek! Fňuk, smrk :/